CESTA SRDCE MUŽE

Minulé horké léto slunce vysávalo život z naší půdy a lesů. Kdysi mi to sucho nevadilo. Dnes mě ta vyprahlost drtí. Bolestně ji cítím ve svých kostech, když zjišťuji své limity. Jsem už dvacet let manžel jedné ženy a tatínek dvou skvělých teenagerek. Následuji Krista tam, kam bych sám nešel. Třeba učit puberťáky ve školách a mít rád romské děti. Nakonec mě Ježíš dovedl i za chlapy, kteří nechtějí mluvit, jak jsou unavení a otrávení. Vidím, jak vysychají jejich kosti, ale bojuji, aby ožily. 

Při hledání občerstvení jsem našel příběh starozákonního Jozua, který začíná slovy: „Buď odvážný a rozhodný“. Mladíček Jozue začíná u Mojžíše. Pomáhá mu se vším, co je potřeba a nevybírá si. Jozue je u všeho podstatného, co Mojžíš musí řešit s Hospodinem. Na cestě do Zaslíbené země kryje Mojžíšovi záda.  

Každý z nás na začátku potřebuje slyšet: “To dáš!” Jozue to vezme, připraví se a jde. On už obstál, ale co my? „Neboj se, zvládneš to i ty!“ Když máme věci pod kontrolou, nepotřebujeme odvahu. Když se vydáme do neznáma, zatřeseme se strachy. Před Jozuem už nejde Mojžíš. Čeká ho neprošlapaná cesta. Jeho srdce se chvěje strachem, a proto slyší ještě 3x: „Buď rozhodný a odvážný“. Bůh ví, jaké bitvy ho čekají. Kdybychom věděli, co na nás čeká, tak bychom ztuhli. To, co potřebujeme vědět je, že nám někdo fandí, jinak bychom nevyšli. 

Když jsem se poprvé jako chlapec ocitl sám v lese, bál jsem se, ale zároveň jsem byl zvědavý. Můj táta byl myslivec, tak mě v tom trénoval. Jakou odvahu mě stálo na skautském táboře přespání pod širákem. Jakou stabilitu potřebovala má rozechvělá kolena na skále v Roháčích. Jaký knedlík jsem měl v krku, když jsem poprvé oslovil neznámou dívku. Už leccos zvládnu! Chtějí mi ale svěřit vedení skautského campu! Ve 23 letech! To nedám! Zoufale hledám staršího vedoucího, který by to vzal místo mě. Žádný není. Bůh mě na to roky chystal, abych dnes připravoval nové vedoucí. S odvahou jsem tím prošel a děkuji Bohu, stálo to za to. 

Buď rozhodný a odvážný, jako jsem byl s Mojžíšem (dosaď si prosím toho svého) budu s tebou! Jozue byl odvážný bojovník, ale co teprve Ježíš! Jozue je bojovník meče, Ježíš je bojovník Lásky. On je naší cestou, pravdou a životem. Ježíš používá zbraně Ducha: hravost, pokoru a odpuštění. S odvahou čelí nemocem, utrpení a pronásledování. Ježíš je s námi ve všech nepříjemnostech. I v těch, které způsobil kovid, inflace a válka na Ukrajině. Často nám posílá odvážné lidi, od kterých se učíme, když cítíme jejich odvahu. Vidíme, že už ochutnali ovoce zaslíbené země. Vidíme jejich šrámy, když bojovali s obry a zdolávali pevnosti. Zkušená odvaha na nás přeskakuje a vede i nás. 

Kde ti chybí odvaha? Kde jsou obři, kteří tě děsí? Obři o hlavu větší než ty, zkušení zabijáci. Raději jim uhni, ať máš jednoduchý život. Kolikrát mi druzí říkali, že si komplikuji život, když věřím v Ježíše. Bude to totiž bolet. Nevedeme svůj boj proti lidem, ale proti temnotě a zlým duchům. Jenomže lidé se nám do toho pletou. Muži se často bojí žen. Velikým obrem je strach z lidí. Další obr je ustrašená péče o život, když nechci Bohu odevzdat své starosti. Srdce se svírá úzkostí a obři se zvětšují. Chybí nám pohled odvahy, jako měli Jozue a Káleb. Izralci o obrech jen slyšeli, a přepadla je hrůza. Strach má velké oči. Strach v nich zapracoval natolik, že chtěli Jozua s Kálebem zabít. Zlý používá strach jako mocnou zbraň. 

Měl jsem děs z některých učitelů. Často mi ve škole něco nešlo a dotyčný učitel se mě snažil ponížit. Ježíš Kristus v mých dvaceti letech porazil tento strach. Od té doby chodím do školy rád, protože jsem zažil, že to jde. Goliášové uhýbali z cesty, protože za mnou maličkým stál velitel Hospodinova zástupu, kterému sloužím. On vždycky bojuje za nás. 

Kde ti schází rozhodnost, když stojíš před nepřekonatelnými hradbami? Nemáš žebřík, abys je slezl. Nevidíš tajnou branku v hradbách. V pevnosti je velká síla nepřítele. Pevnosti se nedají zdolat jedním útokem, musíme je obléhat. Rozhoduji se vytrvale zdolávat hradby a nacházet v nich brány. Kdo z vás zažil situace, které dlouho odolávaly? Nebylo možné s tím pohnout. V takovém ovzduší pak i mnozí odvážní rezignují. Do útoku na pevnosti se nemůžeme pouštět sami. Potřebujeme být sehraní a bok po boku držet útočnou linii. Je to jiný boj než souboj s Goliášem. Společně s dalšími Božími muži zdoláváme duchovní pevnosti v naší zemi, když se pravidelně scházíme, sdílíme a modlíme. Nedůvěra vůči ostatním, zejména vůči autoritám je českou pevností. 

Byly okamžiky, kdy se mi už nechtělo bojovat. Chlapi kolem mě ztratili chuť něco dělat. Ztrácíme smysl, když se nám zdá: “Jsem na nic. Mám zbytečnou práci.” Nebo: “Nejsem žádný hrdina.” Víte, co říká zlý duch ve Skutcích: Ježíše toho znám, ale vás neznám a zmlátil je. A tak si mnozí připadáme zmlácení a nedocenění. Mručíme jako medvědi, což vadí našim blízkým. Jindy jsme jako holubice, což je sice lepší, ale dlouho nám to nevydrží, protože je jasné, že se přetvařujeme. Chlap hodně mručí, když si líže rány. 

Nejsem-li hrdina, co jsem? Jsem mrtvá postava ve videohře o život. Pokud jsi skutečně ztratil chuť něco dělat, přiznej si to a vyznej, jak je ti ze sebe zle! Může to být začátek něčeho nového. Může to být okamžik, kdy se odrazíš ode dna. Zabojuj, už jsi dlouho lhostejně ležel na dně. V naší zemi žily generace odvážných mužů a žen víry. Určitě za tebe někdo bojoval i ve tvé rodině a ve společenství, tak jako můj děda a můj skautský vedoucí. Staň se zvědem a bojovníkem jako byli Jozue a Káleb. Oni byli nadšení z těch možností, které viděli. Obři a pevnosti je nezastavily. 

Najdi chlapy, kteří jsou schopni vidět, jako Jozue a Káleb a nech se znovu povolat do boje o život. Přijmi od Boha odvahu. Pevně se postav. Nadechni se a připrav. Modlím se s tebou:  

Děkuji ti, Bože, že se mnou jdeš k rozhodnutím. Sám bych utekl. Děkuji ti, že se díváš na srdce, ne na sílu a výšku. Děkuji ti, že nám dáváš kurážné srdce. Už vidím, jak se z obrů stávají trpaslíci a pevnosti se hroutí. Děkuji ti. Amen. 

V poslední době potkávám na školách kluky, které nic nebaví a je těžké je zaujmout. Mladí z pohledu starších vypadají divně, ale to jsme vypadali i my. Mladší generace potřebuje nadšenou a přející starší generaci. Paní učitelky to mívají ve škole s chlapci těžké. Ve chvíli, kdy se objeví zajímavý muž, působí to jako rozbuška. Kluci ožijí. Kde ale jsou muži s nakažlivou chutí žít?

„Boží slávou je živý člověk,“ říká svatý Irenej z Lyonu (srov. Adv. Haer. IV,20,7). Život se rozrůstá a rozpíná. Generativní touha se v muži se koncentruje do sexuálního pudu. „Ploďte se a množte se,“ říká Stvořitel prvním lidem. Bůh vdechl život a ten se řetězí. Přicházíme-li do zralosti, máme silnou touhu mít děti. Nejen fyzicky, ale i psychicky a duchovně. Fyzická touha mít děti, opadá s blahobytem. Daleko víc za sebou chceme něco vidět v práci. Vidět sebe v dětech je přesto úžasná příležitost, stát se skutečnou součástí řetězce života. Na druhou stranu to může být děsivé, připomíná vám to, jací jste byli v dětství. Mladí lidé (15-18 let) mi často říkají, že nechtějí mít děti, právě z tohoto důvodu, že by děti byly tak hrozné, jak oni. První pohled na narozené miminko je posvátný a úžasný. Druhý pohled, když nás náš potomek začne zrcadlit, není příjemný. Vidět se ve svých dětem, vyžaduje odvahu. Týká se to i duchovních dětí, kterým jste dali svůj potenciál a vidíte, že opakují vaše chyby. V našich žilách kolují červené krvinky, kyslík, DNA, atd… Krev není voda. Předávání života jde na krev.

Krev

Základem naší konstituce jsou kosti. Stvořitel dává základ světu. Naše kosti jsou obalené masem a šlachami. Naše tělo má výplň. Smysl našemu životu dává následovat Ježíše Krista. „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ (J 14.6 a) On je nám zároveň masem. Skrze Něho odhalujeme tajemství vtělení. Všechno v nás znovu čeká na to, až někdo řekne: Dýchej a žij! Až přijde Dech života a rozhýbe nás. Rozbuší naše srdce a rozproudí krev v žilách. V krvi je život. „Budu vás volat k odpovědnosti za prolitou krev“, říká Hospodin (Gn 9.5). Stará smlouva krve, znamená: krev za krev. Proto se prolévala krev obětních zvířat, aby byla očištěna vina. Do této krvavé Bohoslužby přichází Ježíš Kristus a vezme kalich, který je plný a říká: „Otče, odejmi ode mě tento kalich, ..“ (Lk 22.42). Jinými slovy: Už to nedávám. Pak se Ježíš uklidní a řekne: „Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš“. Už nemusíte v touze po čistotě prolévat krev obětí, protože Kristus jednou provždy prolil svou krev za vás. Je tady nová smlouva života stvrzená krví Ježíše Krista. 

Víno

Když Ježíš začíná svou službu, ocitne se na svatbě v Káně Galilejské (Jan 2). Svatba je v plném proudu, pak nastane problém, když dojde víno. Marie si toho všimne a řekne svému synu: „Nemají víno!“ Ve smutných očích Marie se zračí: „Dopadne to špatně“. Víno, které nám symbolizuje krev, je zároveň synonymem radosti. Víno je z hroznové šťávy, která se nechá zkvasit. Zkvašená šťáva se rozpíná a chce na vzduch. Když vás popadne radost, tak najednou všechno jde. Když vás táhne radost ze života, tak to krásně plyne. Baví vás to a má to šťávu. Lidi kolem vás jsou nadšení a nechají se strhnout. Pokud jste to nikdy nezažili, modlím se za vás, ať vás Dech všemocného občerství. Cítíte pak až do morku kostí, jak ve vás hoří věčný oheň. Nicméně cosi v nás to dusí.

Žalmista říká: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly“ (Ž 104.15). Pokud máme chuť žít, vstupujeme i do věcí, které nás odrazují. Prožíváme zajímavé momenty, které bychom nečekali. Čas nám rychle utíká, když nás to baví. Radost teče jako víno. Jsme neseni řekou tvořivosti. Po dobře vykonané práci, kdy jsme si nevšímali, kolik času uteklo, máme hlad. Bůh nás stvořil s touhou něco dělat. Když jsem tvořil básně, nebo maloval, moje duše létala. Když jsem vyráběl ze dřeva, moje ruce tancovaly. Když jsem ušel spoustu kilometrů přes hory a lesy, moje nitro zpívalo. Bůh nás nestvořil jako roboty na práci, ale jako objevitele, kteří se radují z maličkostí. Jsme umělci, kteří se nechají překvapovat krásou. Není to primárně o tom, v jaké práci jsem, ale co mě nese. Radost jsme prodali za výkon a peníze, které potřebujeme, abychom přežili. Něco v nás nechce být plecháčem, který zrezne. Duch nás naolejuje olejem radosti, po kterém suché srdce touží.

Srdce

Je tím kalichem na nové víno. Radost je vždy obnovující. Někdy tryská jako šampaňské. Někdy je klidná, víc jako pozdní sběr. Vím už, pro co bije mé srdce? Vím, že mám vůbec nějaké srdce? Možná dlouho spalo a nechával jsem je ladem. Možná je plné hořkosti z toho, co se nepovedlo. Pokud jsme je uzavřel a odstřihl se od toho nepříjemného, odstřihl jsem se i od radosti, která by vyčistila kalich. Je čas vylít zkažené víno, aby nekazilo nové. Jarní voda může najít cestu i do mého uzavřeného srdce. Nech řeku téct přes hráze a zdi do svého srdce. Voda se bude pomalu zvedat. Budeme do ní opatrně vstupovat jako Ezechiel (Ez 47.3-5). Budeme si zkoušet hloubku Boží milosti. Může Bůh změnit mé srdce? Nebo je to vše jenom jako? Dlouho jsem čekal, než se Bůh znovu dotkne mého srdce. Když před 3 lety začal Kovid, chytila mě radost tvořit, až pronikla hluboko do mého srdce a naplnila je. Byla to radost z toho, že jsem. Nepotřeboval jsem ji ukazovat a zveličovat, protože se každý den potichu vracela. Srdce, aby se uzdravilo ji potřebuje hodně, a Bůh má radosti dost pro každého z nás.

Zaslíbení života: Možná nemáš moc inspirativní zaměstnání. Možná se ti zdá, že to je na nic. Možná jsi vyždímaný úmornou prací. Chci ti říct, že Hospodin se rozhodl, že už toho bylo dost, jak říká prorok Izajáš 51 ²² „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít.“ Připojuji ještě jedno slovo, které mě vždy rozesměje, když si je představím z Izajáše 52 ⁹ „Zvučně spolu plesejte, Jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid,..“ Dokážeš-li se aspoň trochu zasmát nad sebou, začínáš pomalu vyplouvat z neživota na oceán milosti.

Modlím se a prosím: Zaduj Duchu od 4 směrů na ty povražděné, ať ožijí. Vstávej spáči a dýchej život, ať je zase skvělé žít. Díky, že ještě dýcháme, abychom žili. Amen

Na cestasrdcemuze.cz je více o chystané Garáži pro chlapy „Nevzdávej to!“. RADEK

Neplánovaně 

Zastavil jsem se, protože jsem nemohl dál. Ruce nebyly schopné udržet hrníček s kafem. Nohy se nemohly rozběhnout a moje myšlenky uvízly v bažině. Představoval jsem si to jinak, třeba, že počkám v modlitbě, jako na zastávce, až přijede Bůh jako řidič autobusu a odvezeme mě někam, kde je rajský klid. Zatím jsem jako želva vyplavená mořem, a ještě na zádech! Čeká mě nepříjemné otáčení se. Venku končí léto, padají první listy a včely se pídí jako divé po čemkoli s cukrem. Mě se zdá, že jsem zůstal trčet mezi světy. Není to úplně peklo, ale ani ráj, je to přesně ten jeden den z mnoha dní. Zastavila mě únava, nakonec mě k pohybu přiměl vítr. Ten se nezastaví, dokud neočeše všechna jablka i listy. Moje zastavení je jako bezvětří mezi dvěma poryvy větru. Nevím na jak dlouho, ale vím, že až přijde vítr, bude svět jiný. 

Lavička pod lípou 

Sedl jsem si na lavičku za stavením. Pohladilo mě tam slunce a vítr se ztišil. Rád se tam zastavuji, protože už 60 let tam tiše stojí naše Lípa. Zastavil jsem se na chvíli, abych věděl, kým jsem. Potřebuji tu chvíli, abych to znovu uslyšel, protože když to člověk neví, život si s ním smýká a hodí ho vždycky na záda. Tady se chci zastavit. Nemám nic než tento okamžik, a přece mám všechno. Stačí chvilka. Čekám a chytám paprsky slunce a vím, že jsi mě zastavil Ty. Cítím svěží vzduch po dešti. Nepotřebuji už nikam utíkat. Je mi dobře, ač mám rozestavěno mnoho věcí. Žraloci neodbytných starostí na mě číhají, ale já jsem jim na chvíli unikl na lavičce na zápraží. 

Obnova dítěte 

Srdce se uklidní a duše se nasytí, když se neženu za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, je ve mě má duše. Čekám na Hospodina, který mně zastavil. To je můj žalm zastavení. V takové chvíli si občas připadám jako malý kluk, který se houpal na větvi hlavou dolů. Můžu spadnout, větev se může zlomit, ale přesto to za to stojí - houpání a zklidnění. Zastavení otáčí svět shonu, kde se naší duši nedaří, v místo života. Duše a srdce potřebují zastavení, bez nich jsme jako roboti. Spousta lidí si myslí: Jsem efektivní stroj na úkoly; odpočinek je pro lenochy; musím fachat; pracuji tedy jsem a jiné další. Už nejsem robotem, ale milovaným Božím dítětem.

Zpomalujeme společně 

Zastavení se dřív říkalo, kouř pauza dnes pauza na kafe. Zastavení s blízkými, kdy nikam nespěcháme a prostě spolu jsme. Kéž by takových zastavení bylo víc, zejména o nedělích  ve farnostech. Při zastaveních s druhými potřebujeme slyšet: mám tě rád, pojďme se najíst, řekni mi všechno. Zastavení potřebujeme zažívat společně. 

Vydechnutí 

V okamžiku skutečného zastavení si oddechnu slovy: Dávám se Ti, vždyť Ty se mi dáváš. Děkuji Ti za to utišení. Každý z nás má takové místo, kde může být chvíli dítětem u své matky Boha. Každý po něm touží a dobrotivý Otec už sedí na lavičce na zápraží a těší se, až tě uvidí houpat se na větvi. A ty víš, že tady patříš, tady jsi doma, proto ať si tvá duše skutečně odpočine, než duch zavelí jít bojovat a starat se o to, co nám Bůh svěřil. 

Zdravím vás v novém roce slovy apoštola Pavla: dílo každého vyjde najevo… oheň vyzkouší dílo každého člověka (viz 1 Kor 3,11–15). V minulém roce jsem i já prošel mnoha ohni ohledně zdraví, spolupracovníků a své netrpělivosti. Bůh mě bolestně propaloval. Jsme nádobou zformovanou z hlíny. Hlína se musí promísit a z ní se tvaruje nádoba, která se pak v ohni vypálí. Hrnčířský proces je „krizí hlíny“. Naše identita povstává z prachu. Ona je tím drahocenným obsahem v nádobě člověka. Zůstaly v nás otisknuty ruce mistra Hrnčíře, který nad námi pronesl slovo zaslíbení: Ať jsme chrámem Ducha svatého. Bůh přidal i konkrétní poslání: Ať jsme nádobami, třeba na vodu, na olej, na víno, nebo kanystrem na benzín. Jsme v situacích, kde plníme své poslání, ale zároveň riskujeme, že praskneme, protože máme křehké okraje. Krize nás buď posílí, nebo zničí. Nádoba muže nese otisk divokého Boha, který o nás bojuje. Neseme otisk zamilovaného Boha předávajícího radost. Neseme otisk moudrého Tvůrce tvořícího s nadšením pečlivě vyvážený stroj světa i člověka. Bůh Otec a Král nás stiskl ve své náruči a dal nám požehnání. V každém muži je to vtisknuto. Tyto mužské síly probouzí obrazy bojovníků, milovníků, mudrců a králů. Krize mužské identity je způsobena tím, že tyto mužské archetypy zůstávají pohřbeny. Chybí nám mužové, kteří by je aktivizovali. Popkultura ráda pracuje se špatnými mužskými vzory. Podívejte se na dnešní české pohádky, kde si s tím autoři neví rady. Když se na ně dívám, po několika minutách je mi trapně. Ženy ani společnost už nejsou z důvodu přežití na mužích tak závislé. Muži nejsou v kurzu. Jenomže pak ve školství slyšíme: Chybí učitelé muži. V rodinách chybí otcové. Ve firmách chybí pracovníci muži atd. Krize mužství je spojena s celkovou krizí identity. Kam se poděli dobří bojovníci, milovníci, mudrci a králové? Asi zůstali v časech rytířských bitev, výprav a balad a ty jsou pryč. Zůstali nám ve zkarikované podobě, když se někteří muži chovají jako macho, nebo jako fanatičtí sportovci a gameři, či šéfové tyranizující zaměstnance, anebo manželé chovající se k manželce jako k majetku, proti čemuž západní společnost bojuje, a to je dobře.

Malí chlapci ještě neví, čím budou, protože mužem se nerodí, mužem se stávají. Chlapci potřebují tavící tyglík zkoušek, kde mužství udělují zralí muži. Ženy jsou si od přírody jistější tím, čím jsou, ač i mnohé dnešní dívky mají problémy s identitou. Mnozí mládenci jsou přitahováni sebejistými ženami a myslí si, že díky nim se stanou muži. Ženy samozřejmě dělají, co můžou. Mládenci už nemusí vstoupit do ohně mužské zkoušky a oddalují to donekonečna. Přežívá v nich nezralost díky všeobecnému blahobytu. Hoví si v mama hotelu; i v případě, že už chodí s dívkou, tak si z ní dělají matku. Proč by si dnešní „věčný chlapec“ dělal problémy? Může hrát donekonečna GTA nebo koukat na porno a blbosti a ono to nějak dopadne. Jeden z dnešních archetypů mužství je šašek, který je v pohodě a je ochočený (viz H. Simpson, mužové z dnešních pohádek atd.). Pak tady máme autistické ajťáky (viz IT Crowd, Big Bang Theory atd.). Před dvaceti lety to byla výjimka, dnes norma. Já jinak mám ajťáky rád, protože dělají věci, které potřebujeme k fungování společnosti.

Navíc je na bedrech mužů obrovská hanba, protože muži, ač ne všichni, přece rozpoutali války a zničili planetu!? Měli by se tedy stydět a zalézt! Archetyp bojovníka se označil za nežádoucí. Muži od II. světové války mají strach ze své nespoutané síly. Jenže divoká síla k mužské identitě patří, bez ní je mužství vykastrované. Muž je ten, kdo ji zvládne, aby stavěl své mužství z dobrého materiálu. Odvážní muži se omluví a napraví pošramocenou pověst mužů, jinak jsou nezralí mládenci ve spárech macho mužů, jako jsou bývalí kickboxeři A. a T. Tate – novodobí temní bojovníci zneužívající mužskou sílu.

Co dnes tvoří identitu pravého muže? Je to stále mužská síla k ochraně druhých, budování a službě. Přetékající život projevující se v generativní potřebě mít děti, nebo něco vytvořit, napsat či předat. Objevitelská touha, se kterou muž s úžasem objevuje, aby pochopil a vytvořil nádherné dílo. Hlad po mužích otcích, kteří by vás naučili věci pro život. Chuť dozrát a naučit se rozvaze, kterou má bezpečná autorita. Čas v přítomnosti zralých mužů, kteří už nemusí bojovat o každý centimetr, ale moudře spravují věci a rádi uvolňují požehnání na své okolí. Takoví muži nám pomáhají s krizí identity, protože prošli mnoha ohni. Po takových je stále poptávka. Jsou jako úkryt před bouří i v krizi identity. Jsou to synové Boží, na které čeká celé tvorstvo a mnohé zoufalé a unavené ženy. Pravá identita muže nasává mízu Božího synovství. Ona je tím diamantem, který vydrží oheň, a z ní roste ovoce Ducha svatého zdobící naše křehké hliněné nádoby jako zlato. V té chvíli je muž spokojený jako muž a druzí jsou z něho nadšení. Je dobře, že se falešné mužství rozbilo — ať se tvoří to pravé. Proto se Kristus stal člověkem (mužem), aby se člověk (muž) mohl stát Kristem. Věřím, že potřebujeme, aby náš Mistr v klidu pracoval na drahokamu naší identity i v novém roce.

Radek

Izajáš 6,8:

Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ 9 Odpověděl: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.‘ 10 Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ 11 Tu jsem řekl: „Dlouho ještě, Panovníku?“ On odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“

Zdravím vás prorockým slovem z Izajáše, protože je mám velice rád, zejména verš 8. Když jsem byl teenager, chodil jsem si, kam jsem chtěl, i za školu. Nerad jsem plnil zadané úkoly. Bloumal jsem světem a hledal, co bych mohl vyvést. Chtěl jsem, ať mi někdo řekne, co mám dělat, aby to mělo smysl. Ve škole ani doma mi řada věcí smysl nedávala a byla to nuda. Všechno bylo jako nikam nevedoucí úmorná dřina. Tehdy jsem nechápal hodnotu práce a peněz. Nepotřeboval jsem je. Cestoval jsem zadarmo a vždycky něco dostal nebo „ulovil“ na jídlo. Cítil jsem se lehký jako pták, a to mi vyhovovalo. Fascinovali mě lidé, kteří žili ze dne na den. Lidi na cestě a bez závazků. Tak jsem dorazil ve svých dvaceti letech do romské osady na východním Slovensku a rázem jsem si to místo a lidi zamiloval. Mé sny tam byly ve zkoncentrované podobě. Moje romantická představa o svobodném životě ale vzala rychle za své, když se první láska se mnou rozešla. Vyhodili mě od maturity a rodiče byli hodně naštvaní. Radši jsem se ztratil mezi černýma očima, křikem a smradem romské osady. Snažil jsem se tomu cirkusu porozumět, ale nerozuměl jsem si s nikým. Jen jsme se na sebe smáli a pokyvovali. Přátelé se za mě úpěnlivě modlili, ale stále to bylo: Poslouchejte a nic nepochopíte, dívejte se a nic nepoznáte. Byl jsem zabalený něčím, co mě bránilo vidět sebe a druhé, takové, jací jsou.

Ze zoufalství jsem začal číst kralický nový zákon. Ze starých archaických slov se na mě zadíval Ježíš a smál se čím dál víc. Pocítil jsem, jak nesmírně mě miluje. Na otázku: Jak dlouho ještě na mě, Hospodine, ani nevzpomeneš? jsem dostal odpověď: Myslel jsem na tebe stále. Teď už víš, co mě to stálo, abych tě našel. Zavolal na mě tak, že i já jsem uslyšel a odpověděl jsem: Tady jsem, pošli mě. Stále jsem byl ale v pustině a v bídě romské osady. Duch svatý promluvil: Vidíš tu špínu, tvé srdce na tom není líp, ale miluji tě, a proto odnímám tvoji hanbu a očišťuji od všeho, co tě ušpinilo. Začal jsem se smát a radovat. Moje zoufalé volání: Tady jsem, všimne si mě někdo, chci, aby to mělo smysl, bylo vyslyšeno!

Za měsíc se mi zdál sen. Bylo to ve skautské boudě, kde jsme s kamarádem uklízeli věci po létě. Bylo ticho a plši šramotili ve stěnách. Nemohl jsem spát a viděl jsem desítky dětí – dychtivých tváří s očekáváním. Snad mě Ježíš neposílá k dětem? Nevěděl jsem, co mám dělat. Sdílel jsem ten sen kamarádovi, pak i faráři, a pak ho zapomněl. Za tři měsíce se mě můj farář zeptal: Co prý dělám s tím snem? Říkám: Nic. V té chvíli mi došlo, že musím něco udělat, aby sen nezůstal snem. Bože, co mám dělat? Bůh mi naštěstí poslal do cesty bratry, kteří věděli. Díky nim jsem se naučil, jak sloužit dětem a sdílet evangelium skrze hry a přírodu.

Modlil jsem se dál: Bože, nechci být sám v tomto povolání, pošli mi někoho. Za rok se obrátil kluk od sousedů. Připojil se a až dodnes ten oddíl věrně a dobře vede. Na začátku byli kluci, drsní a ztracení, pak další a další děti z ulice s dychtivýma očima a chutí žít. Byla tam maličká dívčina – pískle, které je dnes maminkou, která sdílí evangelium s mladými. Mám z ní velikou radost. Mohl jsem ji oddávat a cvičit do misijní práce.

Naše města před obnovou mohou znovu zpustnout. Domy budou bez lidí a pole neobdělávané. Když se procházím naší vesnicí, vidím i rozpadající se staré dřevěnice, pak zase jiné vyparáděné novostavby. Bydlíme v poslední valašské vesnici a na sever od nás už začínají Sudety. Kraj, kde mě občas sevře úzkost. Kolik prázdnoty zůstává v té krásné krajině ve stopách pokolení lidí, kteří tam s láskou žili, ale museli odejít. Přišel jsem minulý týden mezi děcka do školy. Měl jsem program o komunikaci a emocích pro dvě skvělé šesté třídy. Jedné jsem ze srandy říkal: Vás bych si vzal domů, ale nevím, jestli byste se vešli. Děcka se smála a prý proč ne, hlavně když nebudeme ve škole. Jaké upřímné dětské srdce!

Jsou srdce, které jsou zavřené – jak je to smutné. Jsou srdce, které jsou opatrné a zkoumají každé slovo i emoci. Jsou srdce, které jsou otevřené a nadšené pro život. Tam, kde je Ježíš, je naděje, láska a důvěra. Tam, kde je Ježíš, přichází Boží království do naší prázdnoty a pustin. Protože jsem osobně Ježíše potkal a poznal, vím, že je možné, aby se změnily kamenné srdce, aby otevřely uši a oči. Zažil jsem to i u druhých lidí. Jaká obrovská milost! Není to samozřejmé, což nebylo ani v Ježíšově době, ač nám to tak zní.

Není ale lepší úkol, ke kterému můžeme být posláni. Posláni Bohem, který hledá srdce těch, kteří jsou cele při něm, aby se vzchopili a vyšli i mezi ploty naší Galileje i dál. On nás posílá a my jdeme v Jeho jménu. Nejdeme za sebe, ale za Něho. To mě osvobozuje, protože když dělám věci za sebe, bývám nespokojený, puntičkářský a otravný. Není v tom lehkost milosti, a už vůbec ne radost. Když jde člověk na cestu s Ježíšem, je to jízda s překvapivými momenty, které nevymyslíte. Zažili jsme to na každé evangelizaci a misijním výjezdu. Dokonce i ve chvíli, kdy jsme měli chvály v parku a nechtěli jsme evangelizovat, Bůh stejně někoho poslal. Někdy jsem byl tak mimo, na nikoho jsem neměl náladu, ale ve chvíli, kdy se objevil člověk a já v něm uviděl poklad, musel jsem se poddat a nechat jednat Boží milost. Ona pracuje lépe než já.

Vycházet s Ježíšem na cesty a přicházet s Ním k lidem je tak vzrušující. Je to výsada být mezi Jeho učedníky, mezi tím Petrem, Jakubem a Janem. Máš takovou bandu, se kterou to jde, kde se lidi smějí, mají nápady, podpoří tě a můžeš se na ně spolehnout? Můžou i oni na tebe? Budeš i ty někomu na Cestě Petrem nebo Jakubem či Janem? Jak jednoduché to může být! Koho pošlu, kdo nám půjde znovu za lidmi? Tady, tady, tady jsem, pošli prosím mě! Kéž obnovím své poslání. Chceš-li, znovu půjdu! Protože vidím ty mnohé rozpadlé a prázdné rodiny. Kolik je kolem nás kamenných srdcí nespokojených a reptajících Čechů? Říkám si: Ještě to zkusíme, co vy na to? Kdo jiný než my v naší zemi tolik potřebuje Ježíše a Jeho království?

Radek

Zdravím vás a začnu naše hledání několika větami. Některé mě napadly a některé jsem slyšel od lidí.

“Cosi ve mě skřípe. To už se nespraví. Připadám si jako zmetek. Na matematiku jsem natvrdlý. Na jazyky nemám cit, co ze mě jen bude?! Nezvládám běžné pracovní úkoly. Nechápu, co tady dělám, když na to nemám?! Nedávám to. Neumím komunikovat. Říkají: Jsi hrozný a nikdy se nezměníš. Jsem zboží s prošlou zárukou. Už mě vyhoďte, ať neotravuji mezi dokonalými produkty.”

Tady jsou některé příklady toho, jak se občas cítím(e). V každé větě je zahanbující deficit. Pokud jste se nikde nenašli, jste šťastní lidé. Já si tak někdy připadám i po 25 letech chození s Ježíšem. Potřebuji ještě hodně proměnit do Jeho podoby. Kdyby naše identita stála jen na tom, co jsem uvedl výše, je to o ničem. Do sálu ozvěn, kterým náš život je, navíc vykřikují podobné věci lidé okolo nás. Pak už je toho moc a začínáme nesnášet sebe i druhé.

Naše spotřební společnost nám říká, že můžeme mít vše, jen si to musíme včas objednat a zaplatit. Nekoupíme si tím ale spokojenost s tím, co jsme. Nakupujeme ještě zuřivěji, abychom nakrmili hladovou saň naší nespokojenosti. Moc to nezabírá. Opravdové nasycení je možné jen přijetím a láskou. Jak se ale k takové lahůdce dostat? Nejprve mám hlad a pak začnu hledat pod troskami ponižujících komentářů a podívám se pod role, které jsem hrál, abych přežil. Není to o rychlém nakupování, je to o pomalém procesu změny. Pravé já se vynořuje z hlubiny lidského života potom, co z nás spadly masky a už se nemáme za čím skrýt. V hlíně se zatřpytí drahokam čistého bytí. Je to nasycené já a je spokojené.

Hm, no nevím, zda ve mě něco takového je?! Kdo mi s tím hledáním a dolováním pomůže? Je tady jeden hledač drahokamů. Ví, jak se dostat k tomu, co je zavalené dole ve štole. Tím znalcem na dávno ztracené je Ježíš Kristus. Je to mistr v objevování cenných kamenů mezi obyčejnými šutry. Potřebuji, aby cvičil i mé oko, když se na sebe dívám, abych uviděl a řekl: “Wow. To je ale vzácný a krásný šutr. Má obrovskou cenu! Kolik za něj chcete? Dám vám za něj cokoliv.” Jeho láskyplný pohled uzdravuje mé nepřijaté já. Rozsvěcuje mi světlo, díky kterému vím, kdo skutečně jsem. Jsem nadšený. Právě jsem si “koupil úžas”, jak doporučuje Háfiz. Lidé hledají vzácné věci mimo sebe. Bůh se dívá do hlubiny dolu – na naše srdce, které je pokladem v nás. Neustává, hledá a doluje, co se ztratilo. Dívá se pohledem, který pohlcuje neduživé a nezdravé já. Pod takovým milujícím pohledem se dobře žije a roste. Z hlubiny dolu Ježíš vynáší drahokam vzkříšené a čiré krásy.

Vždy když vidím, jak se mění člověk vedle mě pod Božím milujícím pohledem, cítím chvění a jsem nadšený. Toužím se dotknout, jako Magdaléna Ježíše po vzkříšení. Musím počkat, protože zárodek zdravého já je maličký a mohl by se mi zase ztratit v hlubině. Potřebuji se o sebe starat a pěstovat to, co je věčné a krásné. “Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.” (2 Tm 1,14) Každý den potřebuji, aby se na mě Ježíš zamilovaně podíval a aby mi můj přítel šeptal do ucha: “Ty moje vzácná a krásná perlo!” Ďábel sice na ulici řve, jak jsem strašný a ubohý, ale je mi to už jedno. Uvěřil jsem Ježíši, a proto mluvím o kráse, která v nás spí a ďáblu nevěřím.

Být hledačem drahokamů je vzrušující. Toužíte vyhrabat něco nového. Ti, kteří něco hledají a sbírají, znají to chvění. Nechcete si to nechat jen pro sebe. Budete šťastnější, když s tím pomůžete druhému. Je to dvojitý nález. Jenomže čím déle žil člověk v zajetí lží, tím víc se bojí duchovního přerodu a nechce nové. Vždy začínáme u svého strachu ze změny, jinak nevíme, jak pomoci druhým. Mnozí jsme sice “učiteli”, ale stále nevíme, jak na to. Vítr si vane, kam chce. Duch svatý je tím skutečným činitelem změny a nejlepším průvodcem v hlubině dolu. Přenechejme mu kontrolu nad dolováním a moc nepřekážejme.

I když nechci, ozývá se ve mě staré já. Ozývá se to neduživé, otrávené a soudící. Upoutává pozornost, protože ví, že musí zemřít a uvolnit místo novému. Už nechci jeho lhostejnost a zbabělost, proto se s ním loučím. Ať se narodí nové a vzkříšené já, které je hravé, přející a nadšené ze života. Nové já s radostí křičí, pozvedá úťáplé a dodává odvahu. Náš Bůh je plný života. On rád dává zdravé já tomu, kdo se potácel v krajině stínu smrti a mnohokrát umíral. Vzkříšený Ježíš říká: Už bylo dost neživota! Kde je, smrti, osten tvůj? Já tvořím nové, klidně i z ničeho!

Pokud po Něm toužíš, semínko Ježíšovy identity ve mě i v tobě vyklíčí. Věřím, že ano, pokud jsi dočetl až sem. Naplňuje se, co říká sv. Jan: “Milovaní, už nyní jsme Božími dětmi, a co budeme, nebylo dosud zjeveno. Víme, že až se zjeví, budeme se mu podobat.” (1 J 3,2) Mluví o Božím nesmrtelném drahokamu rostoucím v nás.

Svědčím vám z vlastní zkušenosti, že je možné i v této době najít své pravé a věčné já. Je to nádherné hledání a inspirativní práce. Zvu chlapy k tomuto dolování třeba na příští Garáž camp.

Radek

Přeji vám odvahu a klid od nebeského Otce, protože když se zastavuji nad tím, co vše musíme jako mužové, otcové, manželé komunikovat a řešit, tak je toho strašně moc. Je to obrovské téma. Vstoupím do něho dvěma slovy z epištoly Efezským:

Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. Ef 5.1

Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Ef 6.4

Z mého pohledu jako malého chlapce byli moji rodiče na vztahy a komunikaci skvělí, ale babička byla nejlepší. Ne vždy se jim podařilo vše, ale to základní zvládali a za to jsem jim dodnes vděčný, a to v čem mi nedali dobrý příklad, jsem jim odpustil.

Ta první věc:

Jsme milované děti, ať jsme jakkoli velcí, vážení a máme rodinu nebo nemáme. Dospělí a mužové obzvlášť mají tendenci cítit se veleváženě. Oni přece „zachraňují svět“, když se baví o ekonomice a roli globálních mocností. Ježíš říká: Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království. Apoštolové Pavel i Jan k tomu dodávají: „milované“, což neznamená: „hloupé a naivní děcka“. Všichni jsme děti Boží, až pak mužové, až pak otcové a cokoliv dalšího. V Božím království se nehraje na to, kdo je větší a kdo je menší (viz. Mt 18.2). Muži mají tendenci budovat hierarchii, ve které jsou jasně pojmenované funkce, aby věděli, kdo je kdo a koho mají poslouchat. Apoštol Pavel v epištole Efezským pracuje s obojím.

Ta druhá věc:

Kristovo vedení ke vztahům s druhými a v rodině vyplývá ze služebného přístupu. Nevede od stolu, ale jde sám jako první do situací, které nejsou příjemné. Situací, do kterých se manželka ani děti nehrnou. Můžete třeba uvařit skvělý oběd. Vyřídit věci na úřadě, kam se manželka bojí jít, protože úředníci jsou arogantní. Každý z nás má každý den příležitost pro oběť, která je vedena láskou k mým nejbližším. Muž bojuje za své blízké, když jde ráno zatopit v kamnech. Něco ve mně se vzpírá a říká si: Nač zatápět, stejně jsou všichni ještě v posteli, i já chci být v teple! Vy, kteří jen nastavíte termostat, přineste jiné Bohu milé oběti. Třeba: vypněte wi-fi a jděte se projít s dětmi ven.

Pokud má být muž hlavou rodiny (viz. ep. Ef 5.21–33), tak musí o svou hlavu přijít a nasadit si hlavu Krista, což je „myšlení Krista“ (viz. ep. Fp 2.5–11). Ježíš Kristus sestupuje do našeho trápení a proměňuje je láskou. Moje sobecká a ješitná hlava říká: „Kašli na ně, ať se taky snaží! Už jsi kolem nich skákal dost! Vůbec to neocenili, a ještě je jim to málo! Kdo uzdraví moji dobitou hlavu?“ Ok, chci ti říct: Musíme se menšit a On růst, jak říká Jan Křtitel (viz. J 3.30). Pokud to teď neumíš, zkus vyhledat moudrého muže, který ti pomůže „vyměnit hlavu“. „Udělej si sám“ ti hlavu nezmění. Nezvládneš to sám! Odvážné a pokorné vedení potřebují všichni kolem nás, v prvé řadě ty jako muž a v druhé řadě tvoji blízcí. Oni nepotřebují generála, nepotřebují profesora, který všechno ví, nepotřebují podnikatele roku, ale potřebují tvé vzácné srdce, které ti Kristus daroval, abys je miloval.

Ta třetí věc:

Muži jsou obdařeni silou. Ta musí být vyzkoušená ohněm lásky, aby se stala autoritou otce. Znovu zopakuji:

1. Jsme milované děti a proto milujeme.

2. Pokorný a skloněný Ježíš Kristus nás vede, a proto nedráždíme druhé.

V Kristu je pravda s milostí propojená. My sklouzáváme k tomu být tvrdí. Máme v čerstvé paměti vojenské a patriarchální společnosti vedené krutými despoty, proto se muži na západě často své síly a autority děsí. Nechávají ji být, jenomže pak něco citelně schází.

Oheň lásky nás vede na dno naší bolesti, kde čeká Ježíš s uzdravením. Evangelium není leporelo, je to dynamis, která proměňuje, zahřeje a vysílá na cestu. Bez proměněné síly se cítíme malí a neschopní. Bez lásky budíme hrůzu. Jedině pravda s milostí v Kristu nám dává moudrou autoritu k řešení vztahů doma.

Stále jsou děti, které se bojí svých rodičů, a děti, které se bojí svých učitelů. Možná protože i my se stále bojíme autorit kolem nás. V atmosféře strachu se špatně roste a dobré věci se těžko předávají.

Období vzdoru přichází přirozeně do života dítěte a v pubertě zesílí. Sami jsme to zažili a nevěděli, co se sebou. Stejně těžké je to i pro naše děti. Dospívající hledají svoji cestu a vzpírají se zažitým rodinným a společenským normám. Hledají svou cestu i v církvi, kde máme po staletí na důležité věci stejné odpovědi. Naši mladí lidé se nás upřímně ptají: Proč tohle děláte? Nač tohle dodržujete? Naší otcovskou zodpovědností je přijmout a zodpovědět sobě a jim tyto těžké otázky. Mladí lidé potřebují naše laskavé a trpělivé vedení. Chtějí vidět a slyšet, že přes všechen chaos kolem nás, na čem nám záleží a jaké jsou naše hodnoty.

Naše hodnoty vycházejí z toho, že jsme milované Boží děti. Naše důstojnost nepramení z toho, že jsme ponižováni, ale že naše ponížení vzal Kristus na kříž. Miloval svobodně ne z donucení, a to uzdravuje naše lidství. Otcové jsou ti, kteří ví, že láska pracuje, je trpělivá a nenechá se vydráždit. Otcové se dokážou snížit ke všem svým maličkým a slabým. Ustojí nepříjemné výlevy svých puberťáků, kteří vás jeden den milují, druhý den nenávidí, třetí den se s vámi nebaví a čtvrtý den po vás chtějí peníze. No, nemilujte je? Ano! I kdyby dělali cokoli, stále jsou to naše děti. Nechápu sice, proč dělají tohle, poslouchají tohle, proč obdivují tohle, ale miluji je a chci je stále obejmout.

Vzdor našich dětí, dospívajících a někdy i manželky nás bolí, možná proto, že my sami se stále vzpíráme proti bodcům, jak říká apoštol Pavel. I to může být důvod, proč nejsme schopni ustát vzdor kolem nás. Odevzdej, prosím, své vzpírání Kristu. Nebojuj proti němu. Poddej se mu, jako muž i jako otec. Tvá rodina potřebuje tvé laskavé a pevné vedení.

Rozjímání:

Ježíš sestupuje i do tvých zápasů, když bojuješ za své blízké. Ježíš je s tebou i ve tvém otcovství, když nevíš, jak se máš přiblížit k dětem. Ježíš je s tebou potichu, když nevíš, co máš říct. Ježíš se sklání, když se cítíš neoceněný a říká: Můj milovaný synu, vím o tom všem. Sestoupíme do vší tvé nejistoty a začneme znovu. Zkusíme to, den po dni, abys měl kázeň i ty. Budu tě učit napomenutím, které budou pozvedat a posilovat, protože budou vycházet z lásky a úcty, ne z touhy povozit se po těch, co neposlouchají.

Pane Ježíši, ke komu jinému bych šel? Ty máš slova věčného života!

Poslední měsíce rozjímám na tím, jak jsme jako lidské bytosti křehcí, protože jsem zažil několik nepříjemných situací ve vztazích. Situací, které odhalily mé srdce a způsobily mi bolest. Muži snáší slabost a zranitelnost špatně, ani já nejsem výjimkou. C. S. Lewis říká: „Chceme-li aspoň trochu milovat, musíme být zranitelní.“ Mnohokrát jsem byl ve svých pokusech milovat zraněn a zranil jsem i druhé, což je bolestné hned dvakrát.

Něco ve mně se brání, být znovu zraněn. Je to instinktivní reakce. Bůh nám všem ukazuje hlubší cestu, jak říká Izajáš 53.2-5: „Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Vidíme zde zranitelnost člověka se vším všudy nasvícenou skrze trpícího Mesiáše.

Ježíš Kristus se nebál zranitelnosti a vstoupil do ní. Ježíš mě i tebe povzbuzuje smířit se se svou křehkostí. Proč jsem znovu překvapen, že mě někdo nebo něco zase zraní? Mám špatnou paměť a myslím si, že mě už nikdy nebude nic bolet, což zde na zemi zatím nejde.

Chtěl jsem být silný, abych uspěl, tak jsem tvrdě cvičil a nestalo se nic. Myslel jsem si, že nemám štěstí, ale nebylo to štěstím, ale tím, že jsem se potřeboval naučit prohrávat. Naučit se být slabý a nestydět se za to. „Když jsem byl silný, nemohl jsem najít Boží lásku, když jsem byl slabý, Boží láska našla mě“, říká Jack Frost zakladatel Otcova srdce. Neradi mluvíme o tom, co nám nejde, ale přesto je to jediná cesta ke skutečnému růstu nás samotných i našich vztahů. Nestydím se za to, co mi jde, ale nemůžu opomenout chvíle, kdy to nešlo. Mluvíme-li o svých slabostech, dáváme druhým možnost se nám smát a použít tyto citlivé informace proti nám. Je třeba být opatrný, pokud se necítíme silní v Kristu, může nás necitlivost druhých zadupat. Je třeba začít u člověka, který unese a nezneužije, že jsem křehký a slabý. Je nesmírně osvobozující být před někým zranitelný a upřímný. Postupně mě Ježíš uvolní, aby mě případné ztrapnění před druhými nezničilo. „Pán při mně stojí. Nebudu se bát. Co mi může udělat člověk“. (Žd 13.6)

Mnohokrát mě povzbudilo, co napsal o. Richard Rohr: „Myslím si, že mnozí z nás mužů, a ještě více celibátníků se velmi bojí důvěrnosti. Učiním skoro absolutní prohlášení: lidé, kteří riskují důvěrnost, jsou vždy šťastnější a mnohem skutečnější lidé. Mají pocit, jako by měli spoustu „madel“, která ostatním umožní držet se sebe samých. Lidé, kteří se vyhýbají důvěrnosti, jsou vždy, myslím skutečně vždy, uvězněni v malém a ohraničeném světě. Důvěrnost je jedinou branou do chrámu lidské nebo božské lásky.“ (Nesmrtelný diamant, str.122) Každý den riskuji, že mě zraní moje žena či moji spolupracovníci. Každý den jim chci dát možnost se se mnou znovu propojit s důvěrou a přes všechnu mou neohrabanost toužím vyjádřit: Mám tě rád. Neboj se. To půjde.

Rozjímejte nad tím, že zranitelný znamená být nahý před tváří toho, kdo nás miluje. Zranitelný znamená jít s kůží na trh, i když nevíte, jak to dopadne. Zranitelný je člověk, který za vámi přijde s bolestí svého srdce a dá vám do něho nahlédnout. Skrze zranitelnost tak nacházíme uzdravení. Rány se zacelí a my přestaneme být přecitlivělí.

Zažil jsem mnohé zranitelné bratry a sestry, když říkali odvážné svědectví o svých trápeních. Dovolili si to, protože věděli, že jsou v bezpečném a laskavém prostředí. Srdce se uzdravovaly ze starých zranění. Zranitelný znamená spojit se s ranami našeho Pána Ježíše Krista, který se vystavil zranění a vzal všechny naše zranění. Zranitelnost je součástí lásky, protože vždy když milujete, riskujete zranění. Zranitelnost znamená, že se vzdáváte snahy nebýt zraněn, ač víte, že ne každý to pochopí.

Mnozí z nás jsme v prostředí, kde se musíme kontrolovat, protože by cokoli z toho, co dáme najevo, mohlo být použito proti nám. Muži mají silnou potřebou sebekontroly. Museli dělat, že je nic nebolí po tom, co zažili utrpení bojů o život. Nedat najevo své emoce se považovalo za mužskou ctnost. Děkujeme, milosrdný Bože, že už nemusíme zatvrzovat své srdce.

Na jednom Otcově srdci za mnou přišel muž a řekl: Už tři noci brečím a nevím, kdy to přestane. Jsem nevyspaný. Zeptal jsem se ho: Kdy jsi brečel naposledy? Před 10 lety na pohřbu mého otce, od té doby ne. Řekl jsem mu: Možná ten pláč bude ještě chvíli trvat, aby se ulevilo tvé duši ze všeho, co se nahromadilo za těch 10 let. Ok, to dává smysl, řekl.

Často jsme v prostředí, kde není zvykem upřímně projevovat své emoce, protože druhým to vadí. Naši rodiče, zejména maminky, nás nenaučili, co s emocemi, a občas je projevujeme nevhodně. Když zažijeme nepříjemné reakce, přestaneme je projevovat úplně. Obrnit se krunýřem jako želva však není naše cesta. Chvíli to funguje, ale pak si začneme připadat sami, pak nás začnou dohánět hluboko pohřbené zraněnosti, které potřebují léčit. Léčit je může jen zraněný ranhojič, který nám ukazuje své rány. Jeho zranitelností jsme uzdravováni.

Modlitba:

Dávám ti své zranění, díky kterým nechci být zraňován. Dávám ti svou hanbu, díky které se schovávám před tvou tváří. Odpusť mi, že místo, abych se ti ukázal, se schovávám a hledám pomoc u sebe a vzdaluji se. Dej mi prosím odvahu, abych mohl být znovu nahý před tvou tváří a uvěřit, že ty mě přikrýváš a odíváš svou láskou a odpuštěním. Děkuji ti za citlivost, kterou díky zranitelnosti mám. Děkuji ti za vztahy, které jsem mohl upřímně a v důvěře navázat. Děkuji ti za tu svobodu, kterou mám, když jsem zranitelný. Děkuji ti, že právě, když jsem sláb, jsem v Tobě, Ježíši, silný. Amen.

Radek